dnes je 22.8.2019
Input:

§ 3

24.10.2012, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.7.2.1.2
§ 3

Ing. Bohumil Beneš a kolektiv autorů

Dotaz č. 1

Je prodej nepoužívané movité věci do bazaru zbavováním se odpadu a je bazar zařízením ke sběru a výkupu odpadů?

Pojem odpad je definován v § 3 odst. 1 zákona o odpadech, který stanoví, že odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu. V odst. 2 je upřesněno, že ke zbavování se odpadu dochází vždy, kdy osoba předá movitou věc, příslušející do některé skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, k využití nebo k odstranění ve smyslu tohoto zákona nebo předá-li ji osobě oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů podle tohoto zákona bez ohledu na to, zda se jedná o bezúplatný nebo úplatný převod. Ke zbavování se odpadu dochází i tehdy, odstraní-li movitou věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu osoba sama. Úmysl zbavit se movité věci příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, se podle odst. 3 předpokládá u věci

a) která vzniká u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání jako vedlejší produkt při výrobě nebo přeměně energie, při výrobě nebo nakládání s látkami nebo výrobky nebo při jejich využívání nebo při poskytování služeb, nebo

b) jejíž původní účelové určení odpadlo nebo zaniklo.

Podle § 3 odst. 4 má osoba povinnost zbavit se movité věci, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, jestliže ji nepoužívá k původnímu účelu a věc ohrožuje životní prostředí nebo byla vyřazena na základě zvláštního právního předpisu (například zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů).

Z uvedeného vyplývá, že použité výrobky odkoupené bazarem nejsou odpadem, protože nenaplňují podmínky žádného z odstavců 2, 3, 4 § 3 zákona. Prodej movité věci do bazaru není odstraněním ve smyslu zákona o odpadech, nejedná se ani o předání k využití nebo k odstranění ve smyslu zákona o odpadech. Bazar není osobou oprávněnou ke sběru nebo výkupu odpadu, protože jeho činnost neodpovídá definicím sběru a výkupu odpadů stanoveným v § 4 písm. i) a j) zákona o odpadech.

Dotaz č. 2

(a § 14)

Jsou kalová pole u čistíren komunálních odpadních vod zařízeními k využívání odpadů (úpravě před využíváním) a musí tedy být provozována na základě souhlasu k provozu zařízení k využívání odpadů?

Odpověď: Pojem „odpad“ je definován v § 3 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) jako každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Podle našeho názoru je přečerpávání kalů z ČOV na kalová pole a operace na nich s kalem prováděné nedílnou součástí schválené technologie čištění odpadních vod a provozovatel ČOV se jako původce odpadu zbavuje kalu jako odpadu po ukončení celé technologie jeho vzniku, tedy až po ukončení operací prováděných s ním na kalových polích, a tedy až od této doby lze na kal pohlížet jako na konečný odpad z provozu ČOV a podle skutečných vlastností tohoto koncového produktu - odpadu je třeba jej zařadit i podle Katalogu odpadů. Kalové pole tedy není zařízením k využívání odpadů, pokud je na něm nakládáno s kalem vzniklým v ČOV, v rámci jejíž technologie je provozováno. Zařízením k využívání odpadů by bylo pouze v tom případě, že provozovatel ČOV by zároveň jako osoba oprávněná k využívání odpadů na svá kalová pole přijímal kaly z jiných ČOV k jejich následné úpravě.

Co se týče zařazení kalů z čistíren komunálních odpadních vod jako odpadu podle Katalogu odpadů (vyhláška č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů), je možné využít pouze katalogové číslo 19 08 05, které je v katalogu odpadů uvedeno jako odpad ostatní (bez označení hvězdičkou) a kategorii tomuto odpadu přiřadit na základě skutečných vlastností odpadu v souladu s § 6 odst. 1 a 2 zákona.

Dotaz č. 3

Jaké jsou podmínky pro nakládání s prasečí kejdou, jedná se o odpad nebo hnojivo?

Jako odpad jsou podle Katalogu odpadů (vyhláška č. 381/2001 Sb.) zařazovány pod katalogové číslo
02 01 06 zvířecí trus, moč a hnůj (včetně znečištěné slámy), kapalné odpady, soustřeďované odděleně a zpracovávané mimo místo vzniku. Dále musí být naplněna definice pojmu „odpad“ uvedená v § 3 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), tj., že odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit, a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

Je-li tedy naplněna definice odpadu, je nutné zajistit nakládání s tímto odpadem v souladu se zákonem o odpadech a jeho prováděcími předpisy. Ve Vašem případě se jedná zejména o vyhlášku č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů) a vyhlášku č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.

Skládkování kejdy ve volné přírodě je v rozporu se zákonem o odpadech, neboť tato skládka nesplňuje podmínky pro zařízení k využívání, odstraňování, sběru a výkupu odpadů včetně udělení souhlasu k provozování zařízení podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech a nejsou dodržena ustanovení pro skládkování odpadů podle § 21 zákona o odpadech.

Odpad zařazený pod katalogové číslo 02 01 06 však nelze zaměňovat s pojmem „statková hnojiva“. Statkovými hnojivy se podle § 2 písm. b) zákona č. 156/1998 Sb., o hnojivech, pomocných půdních látkách, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd (zákon o hnojivech), ve znění pozdějších předpisů, rozumí hnůj, hnojůvka, močůvka, kejda, sláma, jakož i jiné zbytky rostlinného původu vznikající zejména v zemědělské prvovýrobě, nejsou-li dále upravovány. Nakládání se statkovými hnojivy podle této definice bude spadat výlučně pod režim zákona o hnojivech a vyhlášky č. 274/1998 Sb., o skladování a používání hnojiv, ve znění pozdějších předpisů.

Na základě stanoviska Ministerstva zemědělství upozorňujeme, že v případě skladování prasečí kejdy ve volné přírodě je nutno zajistit nepropustnost skladovacího prostoru. Pokud nejsou zajištěny takové skladovací prostory, je nutné v období, kdy nelze aplikovat kejdu přímo na půdu, odstraňovat ji na čistírnách odpadních vod.

Dotaz č. 4

Doposud prodejny zeleniny a ovoce dávaly zbytky neprodané zeleniny a ovoce (ale bez kazů) do ZOO pro krmení zvířat. V současné době prý dostaly zákaz, protože se jedná o odpad. Nevím si rady, není to přece kuchyňský odpad ani odpad po zpracování. Jak tuto situaci řešit a pomoci nejen ZOO, ale i prodejnám ovoce zeleniny?

V případě předávání neprodaného ovoce a zeleniny potravinářskými prodejnami do ZOO ke krmení zvířat tak, jak uvádíte, se nemusí jednat o předávání odpadu. Pojem „odpad“ je definován v § 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“) jako každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

V § 3 odst. 2 se dále stanoví, že ke zbavování se odpadu dochází vždy, když osoba předá movitou věc, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, k využití nebo k odstranění ve smyslu tohoto zákona nebo předá-li ji osobě oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů podle tohoto zákona bez ohledu na to, zda se jedná o bezúplatný nebo úplatný převod. Ke zbavování se odpadu dochází i tehdy, odstraní-li movitou věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu osoba sama. Přičemž předání k využití nebo odstranění, sběru nebo výkupu ve smyslu tohoto zákona znamená předání osobě oprávněné k převzetí odpadu do svého vlastnictví podle § 12 odst. 3 - což prodejny nečiní, samy tyto věci ve smyslu tohoto zákona také neodstraňují, tedy se nezbavují odpadu.

Dále v odst. 3 § 3 se stanoví, že pokud vlastník v řízení o odstranění pochybností podle § 78 odst. 2 písm. h) neprokáže opak, předpokládá se úmysl zbavit se movité věci příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu

a) která vzniká u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání jako vedlejší produkt při výrobě nebo přeměně energie, při výrobě nebo nakládání s látkami nebo výrobky nebo při jejich využívání nebo při poskytování služeb, nebo

b) jejíž původní účelové určení odpadlo nebo zaniklo.

Pokud tedy věc nevznikla jako vedlejší produkt některé z činností uvedených pod písm. a), ani nezaniklo její původní účelové určení (tj. v případě ovoce a zeleniny jsou-li nadále poživatelné, a speciálně v tomto případě, pokud nejsou podle přílohy č. 1 k vyhlášce č. 451/2000 Sb., kterou se provádí zákon č. 91/1996 Sb., o krmivech, zařazeny do skupiny zakázaných látek a produktů pro zkrmování hospodářskými zvířaty), lze říci, že u těchto věcí se tedy nedá ani předpokládat úmysl se jich zbavit jako odpadu.

Povinnost zbavit se movité věci, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, je stanovena v odst. 4 § 3 zákona o odpadech. Tato povinnost nastává, jestliže se věc nepoužívá k původnímu účelu a ohrožuje životní prostředí nebo byla vyřazena na základě zvláštního právního předpisu. V případě neprodaného ovoce a zeleniny z prodejen by tato část definice pojmu odpad byla naplněna pouze tehdy, když by buď nebylo možné toto zboží dále požívat a zároveň by ohrožovalo životní prostředí (což asi nepřichází v úvahu), anebo by bylo vyřazeno podle jiného právního předpisu, což by v tomto případě byly předpisy Ministerstva zdravotnictví v případě jejich požívání lidmi a výše zmíněné předpisy Ministerstva zemědělství pro případ krmení zvířat, případně další - zákon o ochraně spotřebitele.

Pokud se tedy jedná o poživatelné potraviny, jak vyplývá z výše uvedeného, nemusí se jednat o odpad, protože nenaplňují (pokud se jich vlastník sám nechce zbavit) žádnou z podmínek definice pojmu odpad podle § 3 odst. 1 zákona o odpadech. Pro naprostou jistotu mohou tyto prodejny využít ustanovení § 3 odst. 3 a v řízení podle § 78 odst. 2 písm. h) prokázat, že se nejedná o odpad.

Dotaz č. 5 (a § 14)

Ve výrobě plastových výrobků vznikají zmetky - výrobky poškozené, neprodejné. Ty jsou na vlastním mlecím zařízení rozemlety a rozemletá hmota vracena zpět do výroby. V současné době nám tento pomletý materiál přebývá a rádi bychom ho prodávali jiným osobám, které jsou schopny ho zpracovat, tj. vyrobit z něj znovu plastové výrobky.

Musíme mít k provozování mlecích strojů souhlas podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech?

Budeme prodávat odpad nebo surovinu?

Pokud pomletý materiál dále zpracováváme my, zpracováváme odpad nebo surovinu?

V první řadě je opět nutné rozhodnout, jedná- li se v popsaných případech o odpad nebo nikoliv. Rozhodnutí vychází opět z ustanovení § 3 odst. 1 až 4, jako v předešlých případech.

V případě, že zmetky z vlastní výroby podrtíte na mlecích strojích a zpět je do vlastní výroby vracíte, jde o technologii výroby, ze které tento materiál jako odpad nevystupuje - nezbavujete se ho, nemáte úmysl ani povinnost se ho zbavit. Drtící stroj v tomto případě není zařízení určené k nakládání s odpady, ale součást výrobního zařízení a k jeho provozování není třeba souhlas k jeho provozování podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech.

Pokud by rozemleté zmetky měly být předávány jiné osobě k využití, potom se v první řadě bude jednat o případ stanovený v odst. 3 § 3 zákona o odpadech - bude se předpokládat úmysl zbavit se věci, jejíž účelové určení zaniklo. V tom případě máte následující možnosti:

a) předávat rozemleté zmetky k využití jako odpad jiným osobám, oprávněným k jejich převzetí podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech. V tom případě bude mlecí zařízení zařízením k využívání odpadů (úprava odpadů před jejich využitím je podle přílohy č. 3 zákona o odpadech rovněž využíváním odpadů) a bude moci být provozováno jen se souhlasem místně příslušného krajského úřadu podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, nebo

b) v souladu s § 3 zákona v řízení o odstranění pochybností podle § 78 odst. 2 písm. h) prokázat, že se nejedná o odpad, ale např. o surovinu pro konkrétní výrobu. Pokud toto prokážete již pro zmetky před jejich rozemletím, potom by mlecí stroje nebyly zařízením k nakládání s odpady, pokud by toto řízení bylo vedeno až na surovinu vystupující z mlecích strojů, potom by do těchto strojů vstupoval odpad a byl by nutný souhlas k provozování zařízení podle § 14 odst. 1, nebo

c) v souladu s § 913 zákona č. 22/1997 Sb, o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů budete rozemletou surovinu (upravený odpad, u něhož bude „prokázána shoda“ s požadavky na výrobek) uvádět na trh jako výrobek, tedy již nebudete muset ji předávat pouze osobám oprávněným podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech, ale zmetky před jejich rozemletím (úpravou odpadu) jsou odpadem a mlecí zařízení je zařízení, které musí být provozováno na základě § 14 odst. 1 zákona o odpadech.

Dotaz č. 6

Firma nakupuje rozdružené kabely jako vstupní surovinu pro svou bezodpadovou technologii, ve které z nich vyrábí výrobky, které uvádí na trh, a kupovaných kabelů se nechce a nemusí zbavit jako odpadu. Nakupuje tyto rozdružené kabely jako surovinu nebo jako odpad?

Rozhodující v tomto případě je, zda firmou nakupovaný materiál naplňuje definici pojmu „odpad“, stanovenou v § 3 odst. 1 zákona o odpadech v době, kdy ji nakupuje. Nelze se ztotožnit s tvrzením, že pro firmu tento materiál není odpadem, protože se ho nechce a nemusí zbavovat a používá ho k výrobě produktů v bezodpadové technologii. Pro rozhodnutí, zda firma nakupuje odpad nebo výrobek (surovinu, materiál), je rozhodující, zda věc je nebo není odpadem v okamžiku, kdy tuto věc přebírá do svého vlastnictví, tj. zda osoba, která jej firmě předává, se ho zbavuje jako odpadu, nebo jej prodává jako výrobek (materiál, surovinu). Rozhodující není ani ten fakt, že za kabely firma předávající osobě platí - může se jednat o výkup odpadu podle § 4 písm. j) zákona o odpadech.

Pokud tedy firma nakupuje od vlastníka věc, které on se zbavuje jako odpadu (má jej zařazený podle Katalogu odpadů a vede jej v průběžné evidenci odpadů), musí být kupující firma oprávněnou osobou k převzetí odpadu podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech. Může však být provozovatelem zařízení, ke kterému není podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech nutný souhlas k jeho provozování a provoznímu řádu. Přesto však musí vést evidenci převzatých odpadů a plnit ohlašovací povinnosti podle § 39 zákona. Pouze v případě, že vlastník odpadu kupující firmě věc předává jako výrobek (surovinu, materiál), tj. nemá povinnost věc zařadit a nakládat s ní jako s odpadem, nebo se jedná o výrobek podle zvláštních právních předpisů (např. zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky aj.), nemá ani kupující firma povinnosti zákonem o odpadech stanovené pro nakládání s odpady.

Dotaz č. 7

Jedná se o odpad v případě materiálů vzniklých při stavebních a demoličních pracích firmy, která provádí stavební činnost na různých místech, když se jich jako jejich vlastník nehodlá zbavit, ale naopak dále jej použít? (Je rozdíl, když se jedná o „odpady“ získané z vlastních pozemků nebo z pozemků zadavatelů zakázek?)

Pojem „odpad“ je definován v § 3 odst. 1 zákona o odpadech následovně:

(1) Odpad je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

Dále v odst. 2 až 4 zákona o odpadech je stanoveno, kdy jsou naplněny podmínky definice pojmu odpad, tj. kdy dochází ke zbavování se věci jako odpadu (odst. 2), kdy se předpokládá úmysl zbavit se věci jako odpadu (odst. 3) a kdy nastává povinnost zbavit se věci jako odpadu (odst. 4):

(2) Ke zbavování se odpadu dochází vždy, kdy osoba předá movitou věc, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, k využití nebo k odstranění ve smyslu tohoto zákona nebo předá-li ji osobě oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů podle tohoto zákona bez ohledu na to, zda se jedná o bezúplatný nebo úplatný převod. Ke zbavování se odpadu dochází i tehdy, odstraní-li movitou věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu osoba sama (tedy nikoliv využije-li ji sama).

(3) Pokud vlastník v řízení o odstranění pochybností podle § 79 odst. 1 písm. a) neprokáže opak, předpokládá se úmysl zbavit se movité věci příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu,

a) která vzniká u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání jako vedlejší produkt při výrobě nebo přeměně energie, při výrobě nebo nakládání s látkami nebo výrobky nebo při jejich využívání nebo při poskytování služeb, nebo

b) jejíž původní účelové určení odpadlo nebo zaniklo.

(4) Osoba má povinnost zbavit se movité věci, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, jestliže ji nepoužívá k původnímu účelu a věc ohrožuje životní prostředí nebo byla vyřazena na základě zvláštního právního předpisu.

Z uvedeného vyplývá, že ve Vašem případě se sice nejedná

a) ani o zbavování se věci, protože vedlejší produkt stavebních prací ani nepředáváte k využití nebo k odstranění ve smyslu tohoto zákona (tj. osobě oprávněné podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech) nebo osobě oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů podle tohoto zákona, ani věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu neodstraňujete sám,

b) ani o povinnost zbavit se movité věci, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, protože tento vedlejší produkt zřejmě ani neohrožuje životní prostředí ani nebyl vyřazen na základě zvláštního právního předpisu.

Jedná se však o případ stanovený v odstavci 3, tj. o věc, která vzniká u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání jako vedlejší produkt při výrobě nebo přeměně energie nebo při výrobě nebo nakládání s látkami nebo výrobky nebo při jejich využívání nebo při poskytování služeb a předpokládá se tedy úmysl se věci zbavit (zvláště, když ho před využitím deponujete). V tomto případě je nutné s tímto produktem nakládat jako s odpadem (tedy i vést jeho evidenci), pokud v řízení podle § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech u krajského úřadu nebude prokázáno, že se o odpad nejedná, protože úmysl zbavit se věci jako odpadu jejich vlastníci nemají, ale chtějí ho sami využít v souladu se zvláštními právními předpisy. Do vydání rozhodnutí krajského úřadu je tímto materiálem nutné nakládat jako s odpadem a shromažďovat ho v souladu s vyhláškou č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Pokud je deponován na volné nezabezpečené ploše, i když na vlastním pozemku, musí splňovat požadavky na odpady využívané na povrchu terénu, stanovené vyhláškou č. 294/2005 Sb., a to tím spíš, že se jedná o odpad z různých míst - tedy různě kontaminovaný. Právě tato posledně jmenovaná skutečnost bude zřejmě největší překážkou pro vydání rozhodnutí, že se nejedná o odpad. Pro jeho využití na povrchu terénu bude možné udělat zkoušky a analýzy požadované vyhláškou až z reprezentativního vzorku ze všech navezených zemin z různých míst. Ustanovení § 2 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech není možné, protože není a zřejmě nebude vydána vyhláška podle § 2 odst. 3 a i kdyby byla, vztahovala by se pouze na zeminy splňující limity znečištění, nikoliv na jiný stavební a demoliční odpad. Takže, ať již je vytěžená zemina využívána k povrchovým úpravám terénu, rekultivacím atd., jako odpad nebo jako materiál, vždy je nutné prokázat, že splňuje kvalitativní požadavky pro tento účel a neohrožuje životní prostředí tím, že se znečištění z jednoho místa se zeminou odstraněné přenese s touto zeminou do místa původně nekontaminovaného. Pokud by zeminy po vytěžení byly vlastníkem bez deponování rovnou převezeny a využity na pozemku vlastněném týmž subjektem, potom by se skutečně jednalo o jediný případ, kdy by nebyla naplněna definice pojmu odpad. Jak z § 3 odst. 2 vyplývá, zbavováním se odpadu není případ, kdy vlastník věci využije věc sám - ovšem ani v tomto případě nesmí tímto využitím nic a nikoho ohrožovat, čili nesmějí být porušeny zvláštní předpisy (zde vodní zákon, zákon o ochraně přírody a krajiny aj.), takže opět musí být sledována kvalita využívané zeminy.

Dotaz č. 8

Jde-li o odpad, musí mít původce na jejich dočasnou deponii povolení nebo rozhodnutí krajského úřadu k provozování zařízení ke sběru odpadů?

Pokud podnikající osoba jako původce odpadu shromažďuje na deponii pouze svůj odpad kategorie ostatní odpad, potom žádný souhlas mít nemusí, ale musí shromažďovat odpad v souladu s výše uvedenými vyhláškami. Pokud by se jednalo o odpad nebezpečný, musí i k jeho shromažďování, které je rovněž nakládáním s odpady, mít souhlas k nakládání s nebezpečnými odpady. Pokud by deponoval odpad vlastní i odpad přebíraný od jiných původců, musel by mít souhlas k provozování zařízení ke sběru odpadů.

Dotaz č. 9

Jde-li o odpad, musí být uvedený odpad před dalším použitím recyklován např. mobilní drticí jednotkou?

Musí být upraven tak, aby z něho bylo možné odebrat reprezentativní vzorek pro předepsané zkoušky, což určí kvalifikovaná osoba podle § 4 odst. 2 vyhlášky č. 294/2005 Sb.

Dotaz č. 10

Dodavatel stavby (stavební firma) se stal původcem stavebního odpadu vzniklého demolicí objektu A. Tento stavební materiál použila k zavážení terénních nerovností na stavbě, kterou posléze prováděla jako zakázku v jiné lokalitě a pro jiného vlastníka stavby (objektu B). Při kontrole tvrdila, že stavební materiál není pro ni odpadem, protože jej sama využívá a podle § 3 odst. 2 se jej tedy nezbavuje jako odpadu. Je to v pořádku?

Dodavatel zjevně vychází z § 3 odst. 2 zákona o odpadech, který stanoví, kdy dochází ke zbavování se věci jako odpadu a z kterého vyplývá, že tímto zbavováním se není případ, kdy vlastník věci věc sám využije. Dodavatel stavby však věc nevyužil sám pro sebe, ale využil ji na pozemku či v objektu toho, kdo si u něj stavební práce objednal. Vzhledem k tomu, že stavební materiál vznikl při demolici objektu A, je zřejmé, že již v tomto objektu se stal dodavatel jejím vlastníkem proto, že vznikl jako odpad při jeho činnosti, a to na základě ustanovení § 3 odst. 3 zákona o odpadech, a on se stal nejen jeho vlastníkem, ale i původcem tohoto odpadu. Podle tohoto ustanovení má vlastník věci povinnost nakládat s ní jako s odpadem, pokud věc vznikla jako vedlejší (nechtěný) produkt při výrobě nebo při poskytování služeb a pokud v řízení o odstranění pochybností podle § 78 odst. 2 písm. h) zákona o odpadech neprokáže, že nemá úmysl se jí zbavit jako odpadu. Je tedy zřejmé, že tento stavební demoliční materiál vzniklý při jeho dodavatelské činnosti pro vlastníka objektu A, by jako dodavatel stavby objektu B pro jiného zadavatele mohl jako materiál (nikoliv odpad) použít pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu podle § 78 odst. 1 písm. h).

Dotaz č. 11

(K § 3, k § 10a a k § 33a a 33b)

Po novele zákona o odpadech zákonem č. 314/2006 Sb. je nakládání s biologicky rozložitelným odpadem stanoveno jednak v novém § 10a a dále pak v § 33a a § 33b. Obojí se zdá být zjednodušením pro nakládání s těmito odpady pro obce. Kdy ale má obec postupovat podle § 10a a kdy podle § 33a a 33b, nám není jasné.

Změny zákona o odpadech novými ustanoveními § 10a, 33a a 33b, provedené zákonem č. 314/2006 Sb., řeší nakládání se zelení a biologicky rozložitelným odpadem (dále jen „BRO“), včetně rostlinných zbytků z údržby zeleně a zahrad na území obce.

Potřeba řešení této problematiky vyplynula již z vyhlášky č.294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, která stanovuje v příloze č. 5, bodu 4 části B zákaz ukládat na skládky kompostovatelné odpady, s výjimkou kompostovatelných odpadů v komunálním odpadu (skupiny 20 00 00 dle Katalogu odpadů), pro které je stanoven časový harmonogram postupného omezování jejich ukládání na skládky v bodě 8 přílohy č. 4 téže vyhlášky.

Změnový zákon č. 314/2006 Sb. se snaží zjednodušit obcím zřizování kompostáren a dalších zařízení pro úpravu BRO dvěma způsoby. Kompostování rostlinných zbytků z údržby zeleně a zahrad na území obce (komunitní kompostování) je řešeno v §10a v rámci předcházení vzniku odpadů. To znamená, že pokud obec stanoví obecně závaznou vyhláškou systém komunitního kompostování rostlinných zbytků z údržby zeleně a zahrad na svém území a způsob využití zeleného kompostu k údržbě a obnově zeleně na svém území, nejsou tyto rostlinné zbytky odpadem a komunitní kompostování není nakládáním s odpadem. Rostlinné zbytky se tedy nezařazují jako odpad podle Katalogu odpadů, kompostárna není zařízením k nakládání s odpady podle § 14 zákona o odpadech a obec při nakládání s touto zelení neplní povinnosti původce odpadů, ani provozovatele zařízení k nakládání s odpady. Znamená to ovšem i to, že tento způsob nakládání se zelení na svém území obec nezahrnuje do systému nakládání s KO, ani do plateb za KO a že obecně závazná vyhláška, na základě níž obec systém komunitního kompostování stanoví nemůže být táž vyhláška, kterou stanoví systém nakládání s komunálním odpadem. Systém komunitního kompostování zbytků zeleně není ani součástí systému nakládání s komunálním odpadem, ani provozováním zařízení k biologickému rozkladu BRO podle § 33b zákona o odpadech (v obou těchto případech je nakládáno s odpadem). Na komunitní kompostování zbytků zeleně se proto nevztahují ani ustanovení § 17 a § 17a, ani ustanovení § 14 odst. 1 (souhlas k provozování), ani zařazování odpadu podle Katalogu odpadů, či vedení jejich evidence. Sběr a shromažďování rostlinných zbytků může obstarávat obec sama nebo prostřednictvím jiného subjektu, který nemusí být oprávněnou osobou ve smyslu § 4 písm.r) zákona o odpadech.

Ustanovení § 10a se týká pouze obcí, pouze rostlinných zbytků z údržby zeleně a zahrad na jejím území a pouze využití vzniklého zeleného kompostu k údržbě a obnově veřejné zeleně na území téže obce.

Pokud obec (či jiná právnická nebo podnikající fyzická osoba) hodlá provozovat zařízení ke sběru, výkupu nebo využívání i jiných BRO, než jen rostlinných zbytků ze svého území (ale i včetně nich), dostane se do režimu § 33a a §33b, tj. provozuje zařízení k nakládání s odpady, pro jejichž provozování a provozní řád musí získat souhlas podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech a plní další povinnosti provozovatele zařízení k nakládání s odpady, včetně povinností stanovených v § 33b. I zde však je jako úleva především pro menší obce stanoveno, že provozovat malá zařízení (na zpracovávající méně než 150 tun BRO za rok, v množství nepřesahujícím 10 tun na jednu zakládku), lze bez souhlasu krajského úřadu podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech - postačující je kladné vyjádření obecního úřadu obce s rozšířenou působností.

Novými § 33a a §33b se do části čtvrté zákona o odpadech doplňují mezi vybrané odpady vedle kalů z čistíren odpadních vod (ČOV) i další biologicky rozložitelné odpady. Zatímco pro kaly z ČOV jsou touto částí zákona o odpadech stanovena pravidla pro jejich využívání výhradně na zemědělské půdě, nová ustanovení §§ 33a a 33b stanovují požadavky na zařízení provádějící biologické zpracování (kompostování) BRO s cílem jejich využití na povrchu terénu, s výjimkou zemědělské půdy.

I provozování zařízení k biologickému rozkladu BRO jako zařízení k využívání odpadů je vázáno na vydání vyhlášky - v tomto případě nikoliv obecně závazné vyhlášky obce, ale vyhlášky, kterou Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem zdravotnictví stanoví seznam biologicky rozložitelných odpadů, způsoby biologického zpracování biologicky rozložitelných odpadů, technické požadavky na vybavení a provoz zařízení biologického zpracování biologicky rozložitelných odpadů v závislosti na množství a druhu v něm upravovaných biologicky rozložitelných odpadů, technologické požadavky na úpravu biologicky rozložitelných odpadů, obsah provozního řádu zařízení, požadavky na kvalitu odpadů vstupujících do technologie materiálového využívání biologicky rozložitelných odpadů, způsob a kriteria hodnocení a zařazování upravených biologicky rozložitelných odpadů do skupin podle způsobů jejich materiálového využití, limitní hodnoty koncentrací cizorodých látek a indikátorových organismů ve výstupech ze zařízení pro biologické zpracování odpadů, metody stanovení koncentrací cizorodých látek a další, více méně technické požadavky.

Obě jmenované možnosti zpracování a využívání biologicky rozložitelných odpadů i ne-odpadů (rostlinné zbytky - § 10a) počítají s využitím biologickým rozkladem získaných kompostů a upravených biodegradabilních odpadů na plochy zemědělsky nevyužívané. Komposty aplikované na zemědělskou půdu jsou hodnoceny podle zákona o hnojivech č. 156/1998, v platném znění, a jeho prováděcího předpisu č. 271/1998 Sb., který stanoví rizikové látky a jejich limitní hodnoty v hnojivech a substrátech. Podmínky využívání odpadů na zemědělské půdě zákon o odpadech stanoví pouze pro upravené kaly z čistíren odpadních vod (§ 33 zákona o odpadech).

Dotaz č. 12 (a k § 14 odst. 2)

V jakých případech lze využít formulaci zákona o odpadech, že lze předávat odpad také jako surovinu (§ 14 odst. 2)? Jde konkrétně o využití pečiva pro zkrmování nebo dřevěných palet. Musím je deklarovat jako surovinu určité kategorie, která nespadá pod zákon o odpadech a tedy s ní jako s odpadem nenakládám, nebo lze tyto materiály/odpady předat na základě § 14 odst. 2 zákona k využití např. statku, truhlárně, aniž by měly souhlas k provozování zařízení?

Ve Vašem dotazu se prolínají dvě odlišné situace

  1. využívání věci mimo zákon o odpadech (možnost vyjmout věc z režimu zákona o odpadech nebo ji vůbec jako odpad nezařadit)

  2. využívání odpadů s vlastnostmi surovin v zařízeních, která nejsou k nakládání s odpady určena (§ 14 odst. 2)

Řešení a zdůvodnění obou případů vychází přímo z definice pojmu „odpad“:

Pojem „odpad“ je definován v § 3 odst. 1 zákona o odpadech jako každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Přičemž v dalších odstavcích § 3 je stanoveno, kdy dochází ke zbavování se věci jako odpadu (odst. 2), kdy se předpokládá úmysl zbavit se věci jako odpadu (odst. 3) a kdy nastává povinnost zbavit se movité věci jako odpadu (odst. 4). Ve Vámi dotazovaných případech zřejmě nejde o situaci, kdy nastává povinnost se věci jako odpadu zbavit podle § 3 odst. 4, takže pokud vlastník movité věci - např. dřevěných palet - ji nepředává osobě oprávněné k využití nebo odstranění příslušného druhu odpadu, tedy pokud sám nerozhodl naložit s nimi jako s odpadem, jde o případ stanovený v § 3 odst. 3 zákona o odpadech, tj. o případ, kdy lze předpokládat, že věc je odpadem, z důvodu úmyslu vlastníka věci se zbavit.

Ustanovením § 3 odstavce 3 zákona o odpadech se u movitých věcí, které se v praxi stávají nejčastěji odpady (vedlejší produkty vzniklé při výrobě nebo přeměně energie, při výrobě nebo nakládání s látkami nebo výrobky, nebo při jejich využívání nebo při poskytování služeb), a dále pro věci, jejichž původní účelové určení odpadlo nebo zaniklo, stanovila presumpce, že tyto movité věci

Partneři