dnes je 28.3.2024

Input:

Prevence ohrožování životního prostředí činností organizací

7.7.2008, , Zdroj: Verlag Dashöfer

18.3.1
Prevence ohrožování životního prostředí činností organizací

Ing. Monika Becková

UDRŽITELNÁ SPOTŘEBA A VÝROBA (USV)

Česká republika jako součást Evropské unie se snaží nacházet takové nástroje řízení organizací ve vztahu k životnímu prostředí, které umožňují naplňovat požadavky udržitelného rozvoje, zejména udržitelné spotřeby a výroby (USV).

I když v oblasti snižování vlivů na životní prostředí a uplatňování některých nástrojů udržitelnosti zaznamenala v uplynulých letech průmyslová výroba v České republice velké zlepšení a pokroky, stále je silně zatížena nevyváženou a energeticky náročnou strukturou hospodářství a nedostatečnou efektivitou a modernizací. Závažný je rovněž vysoký podíl pevných paliv na spotřebě primárních energetických zdrojů a vysoká závislost na fosilních palivech, zejména na uhlí při výrobě elektrické energie.

V rámci přípravy České republiky na vstup do Evropské unie bylo naše legislativní prostředí postiženo mnoha změnami. Zejména v oblasti zákonů ošetřujících problematiku ochrany životního prostředí byla stanovena organizacím celá řada nových nebo pozměněných povinností.

Pro top manažery je důležité, aby si uvědomili, že USV není překážkou pro ekonomický rozvoj, ale naopak výzvou a příležitostí jak optimalizovat výrobní proces z hlediska energetické a materiálové náročnosti a jak vyrábět produkty s konkurenční výhodou pro stále náročnější spotřebitelský trh Evropské unie - produkty s důrazem na kvalitu, zdraví a ochranu životního prostředí. Cílem USV je tedy vytvořit takové podnikatelské a spotřebitelské prostředí, aby byla zásadně snížena závislost na primárních a neobnovitelných surovinách a rozvíjeno průmyslové hospodářství založené na obnovitelných zdrojích a na maximálním využití druhotných surovin z odpadů.

V České republice se spotřebovává ročně větší množství přírodních zdrojů, než jaká je zdrojová kapacita našeho území. Indikátorem pro měření je tzv. "ekologická stopa“, která přepočítává spotřebované zdroje na rozlohu území nutných k jejich vyprodukování a k asimilaci odpadů. Podle zprávy Světového fondu pro přírodu z roku 2002 je průměrná velikost ekologické stopy na jednoho obyvatele ČR 4,8 hektaru, což je více než dvojnásobek dostupné kapacity našeho území. Znamená to tedy, že žijeme na ekologický dluh a vytváříme ekologický deficit, který kompenzujeme dovozem zdrojů ze zahraničí.

Materiálové a energetické snížení náročnosti všech průmyslových odvětví je nezbytné nejen pro zvýšení jejich konkurenceschopnosti, ale i pro udržitelný rozvoj a je spojováno zejména se zaváděním nových výrobních technologií s minimální energetickou a surovinovou náročností a s dosahováním vysoké účinnosti v celém procesu výroby.

Zejména důsledné využívání obnovitelných zdrojů nabízí ekonomické, environmentální a pracovní příležitosti a jejich význam a přínos zatím zůstává u nás nedoceněný.

Příkladem může být využívání zdrojů z biomasy (dřevní, zemědělské a další biodegradabilní odpady, bioplyn, energetické plodiny pěstované v zemědělství).

Významná je také oblast třídění a materiálového využívání odpadů, pokud se naplní cíle stanovené v Plánu odpadového hospodářství České republiky, a budou dále rozvíjeny systémy třídění a recyklace odpadů.

V podmínkách České republiky je využívání výše popsaných pozitivních trendů v podnikatelském prostředí zatím omezeno zejména nedostatečnou legislativou a informovaností. Tato situace se projevuje například tím, že se nedaří uspokojivě naplňovat oblast integrované prevence a omezování znečištění (IPPC).

Pozitivním aspektem je rostoucí zájem podnikatelské sféry o dobrovolné nástroje environmentálního řízení. Nejrozšířenější je zavádění systému environmentálního managementu podle standardu ČSN EN ISO 14001:2005 . Ostatní dobrovolné nástroje, které v sobě trendy USV zahrnují, zatím nejsou v širší míře realizovány. Příkladem může být Národní program čistší produkce nebo Národní program EMAS, které nevyžaduje trh, a proto nejsou dostatečně rozšířeny ani informace o nich. Podniky by dobrovolné aktivity v oblasti USV realizovaly v širší míře, pokud by se jejich úsilí v této oblasti dostalo významného ocenění ze strany veřejné správy i veřejnosti jako celku.

Udržitelná spotřeba a výroba je pro podnikatelskou sféru příležitostí k inovacím, k efektivní a bezpečné produkci a příležitostí k rozvoji nových podnikatelských oborů profitujících z ochrany životního prostředí (tzv. zelená ekonomika). Tento přístup společně ukazuje, že ekologie a ekonomie mohou jít společnou cestou, produkce založená na ohleduplnosti k životnímu prostředí se stává konkurenční výhodou.

Proaktivní podniky přispívají k naplňování základních strategií USV po řadu let a využívají tyto strategie pro zlepšování své pozice na trhu. Tyto iniciativy, původně vedené Světovou podnikatelskou radou pro udržitelný rozvoj (WBCSD), se rozšiřují v celém světě.

Přes tyto pozitivní a progresivní trendy stále ještě identifikujeme u řady podnikatelských subjektů v České republice takové přístupy k ochraně životního prostředí, které jsou typické pro země s nedostatečným environmentálním povědomím.

CHOVÁNÍ ORGANIZACÍ VE VZTAHU K OCHRANĚ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

Pasivní chování

Podnik vykonává uložené úkoly a snaží se dodržovat zákony a předpisy. Jde o nejstarší způsob, odrážející malé znalosti o problematice životního prostředí.

Podstatou pasivního chování je přesvědčení, že odpady jsou technologickou nezbytností. Bohužel, nelze říci, že by dnes už mohl být považován za překonaný. Vzhledem k tomu, že při pasivním přístupu se podnik o problematiku životního prostředí prakticky nestará, nemůže tento přístup sám o sobě být podstatou strategie k ochraně životního prostředí. Může však, když v podniku částečně přežívá, napáchat značné škody.

Výše popsané chování je naštěstí v převažující části českých organizací překonané, nejčastěji můžeme v rámci řízení organizace identifikovat reaktivní chování.

Reaktivní chování

Reaktivní chování je reakcí na rozvoj legislativy zabývající se ochranou životního prostředí od druhé poloviny 20. století.

Podnik řeší problémy životního prostředí jen proto, aby se dostal do souladu se zákony a nařízeními. Aktivně nevyhledává cesty, jak by zabránil svému negativnímu působení na životní prostředí. Parametry výroby jsou určeny charakterem výrobku, vliv výroby na životní prostředí se řeší dodatečně, nezvažuje se spolu s volbou výrobku. Vedení organizace se o problematiku životního prostředí nezajímá, neboť tato nepatří mezi faktory ovlivňující postavení podniku na trhu.

Pro organizace využívající moderních nástrojů řízení ochrany životního prostředí je typické proaktivní chování.

Proaktivní chování

Kromě aktivit popsaných v předešlém odstavci se podnik snaží být "první v čele“ a aktivně přispívat k testování nových technik v oblasti ochrany životního prostředí. Pokouší se předpovědět budoucí vývoj trhu a zařídit se podle něj.

Tyto podniky si uvědomují, že podobná opatření jsou nezbytná pro udržení vůdčího místa na trhu i do budoucna. Podnik sám aktivně hledá cesty, kterými by dopad svých činností na životní prostředí neustále snižoval. Proaktivní přístup podniku vede k zavádění systémů ochrany životního prostředí (EMS, EMAS). Podstatou těchto systémů je zabudování aspektů ochrany životního prostředí do stávajícího řídicího systému podniku na všech jeho úrovních. Vedle Podnikatelské charty trvale udržitelného rozvoje, jež je považována za bezprostřední základ vzniku EMS, lze za hlavní příčiny, které vedly ke změně přístupu podniku k ochraně životního prostředí, považovat rozšíření informací o pozitivním dopadu preventivního přístupu na ekonomiku podniku. Pojem trvalá udržitelnost a zdůraznění nutnosti její realizace v praxi vedly jak k široké podpoře preventivních přístupů na mezinárodním poli, tak i ke zvýšení informovanosti veřejnosti. Zveřejňování výsledků, jež podniky dosáhly aplikací prevenčních postupů v ochraně životního prostředí, vedlo zpětně ke zlepšení informovanosti veřejnosti a ke zdůraznění té skutečnosti, že propast mezi ekologickými a ekonomickými zájmy ve skutečnosti neexistuje, ale že byla vytvořena uměle špatným vyhodnocováním dosažených škod a užitků.

Stále častěji se objevují postupy, které zahrnujeme pod pojem udržitelná výroba a spotřeba (USV).

Tyto postupy preferují integrovaný přístup k ochraně všech složek životního prostředí, integrovaná preventivní řešení ve výrobním procesu, posuzování celého životního cyklu výrobku nebo služby, otevřenost a spolupráci s veřejností a nové systémy řízení organizace.

STRATEGIE ŘÍZENÍ OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

Strategie kontroly a řízení

Recyklační a koncové technologie jsou hlavními prostředky pro realizaci strategie kontroly a řízení. Jde o dnes stále nejpoužívanější strategii řízení ochrany životního prostředí, která se zaměřuje na redukci působení vyprodukovaného znečištění na životní prostředí.

Tato strategie se však z dlouhodobého hlediska nejeví tak účinná, jak se zpočátku předpokládalo. Bylo to experimentálně prokázáno již v 70. letech v USA. Podle teoretických předpokladů se mělo důslednou aplikací strategie kontroly a řízení, tedy zařazením nejrůznějších regulačních přístrojů, odlučovačů, katalyzátorů a čistíren odpadních vod dosáhnout v průběhu deseti let významného snížení obsahu vybraných škodlivin v životním prostředí přibližně o 70 až 90 %. Výsledky však ukázaly, že k plánovanému snížení celkového obsahu škodlivin v životním prostředí nedošlo nikde tam, kde byla použita strategie kontroly a řízení, nýbrž jen tam, kde škodlivina přestala být do životního prostředí zcela vypouštěna. Tedy tam, kde byla místo strategie kontroly a řízení použita strategie prevence, v právním prostředí České republiky se strategie prevence projevila zákonem o integrované prevenci.

Příčiny omezující možnosti koncových technologií

První příčina spočívá v tom, že použitá regulační zařízení, odlučovače, čistírny odpadních vod a katalyzátory nemají většinou dostatečnou účinnost, takže určité množství škodliviny se do životního prostředí stále dostává. Jestliže se zvyšuje počet zdrojů znečištění, nedojde ke snížení koncentrace dané škodliviny v životním prostředí, ale maximálně ke zpomalení jejího přírůstku.

Druhá příčina neúnosnosti používání pouze koncových technologií tkví v tom, že i kdyby se podařilo zvýšit účinnost použitého koncového zařízení třeba i na sto procent, odloučená látka stále existuje a je třeba ji nějakým způsobem zneškodnit nebo zpracovat.

Třetí nezanedbatelnou příčinou omezení používání koncových technologií je jejich značná finanční náročnost, která zejména v současné době hraje u našich podniků významnou roli.

Příčiny omezující možnosti recyklačních technologií

V rámci kontroly a řízení se věnuje velká pozornost recyklačním technologiím lokalizovaným mimo místo vzniku odpadu. Nepříliš velký úspěch recyklačních technologií často vyplývá z jejich vysoké technické náročnosti a obtížné finanční dostupnosti. Přitom možnosti recyklace jsou omezené, z druhotných surovin lze často vyrábět pouze podřadné výrobky, při jejichž zpracování opět vzniká někdy i významné množství odpadů, mnohdy i toxičtějších. V případě jednotlivého výrobního subjektu je rozdíl mezi zneškodněním odpadu a jeho externí recyklací pouze v ceně za zpracování odpadu, nevznikají úspory snížením množství vstupních surovin.

Strategie prevence

Prevence vzniku znečištění a odpadů znamená jejich předcházení - minimalizací nebo eliminací - přímo v místě jejich vzniku, ve výrobním procesu. Zatímco výše uvedené metody reagovaly na vzniklé odpady a na znečištění, metody prevenční se vzniku znečištění snaží předcházet. Systémové uplatňování prevenčních metod začalo už v minulém století jako reakce na omezené možnosti a ekonomickou náročnost strategie kontroly a řízení. Poprvé se prevenční přístup začal programově uplatňovat v sedmdesátých letech 20. století v USA. Během osmdesátých let se tento nový postup rozšířil z USA do všech průmyslově vyspělejších zemí a v současné době má již řadu národních modifikací.

Definice koncepce čistších technologií je spojena s celou řadou environmentálních aktivit, známých pod různými názvy, jako například:

  • čistší technologie,

  • minimalizace odpadů,

  • prevence znečištění,

  • čistší produkce,

  • nízkoodpadové technologie.

Všechny koncepty mají co do činění se skutečností, že dnešní značné environmentální problémy v průmyslových zemích jsou převážně výsledkem produkce odpadů a emisí způsobených výrobními organizacemi.

Definice čistší technologie:

"Čistší technologie je koncepční a procesní přístup k rozvoji, poskytování a využívání procesů a výrobků, k prevenci a redukci vnitřních a vnějších environmentálních problémů v průběhu celého životního cyklu, prostřednictvím integračních opatření k minimalizaci objemů plynných, kapalných a pevných odpadů, k minimalizaci rizika nehod zahrnujících chemikálie a procesy, k minimalizaci spotřeby surovin, vody a energie, k používání náhradních chemických látek a procesů pro lidské zdraví a životní prostředí méně nebezpečných.“

Recyklace je oblastí, kde je hranice mezi čistší technologií a koncovými environmentálními technologiemi méně jasná. Recyklování v zásadě přímo neredukuje produkci odpadů, ale může redukovat poptávku po surovinách a energii v průběhu výroby a tím spadá do rámce definice čistší technologie. V USA se používá koncept "prevence znečištění“ místo čistší technologie.

Později, když označení čistší produkce jednoznačně převládlo a jeho pojetí se stabilizovalo, zpřesnil UNEP původní znění definice do současné formy:
"Čistší produkce je stálá aplikace integrální preventivní strategie na procesy, výrobky a služby s cílem zvýšit jejich efektivnost a omezit rizika jak vůči člověku, tak i vůči životnímu prostředí.“

Čistší produkce nemůže minulé strategie zcela nahradit, proto čistší produkce obsahuje některé jejich části. Techniky opakovaného získávání surovin a techniky čištění musejí být používány, ale jsou nyní považovány za prostředky, které jsou ve strategii čistší produkce

Partneři



Nahrávám...
Nahrávám...