dnes je 30.11.2022

Input:

Zpětný odběr elektrozařízení a oddělený sběr elektroodpadu

22.5.2006, Zdroj: Verlag Dashöfer

Aktuálním tématem odpadového hospodářství je zpětný odběr elektrozařízení a oddělený sběr elektroodpadu, který je s účinností většiny ustanovení nového dílu osmého, části čtvrté zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech.

Aktuálním tématem odpadového hospodářství je zpětný odběr elektrozařízení a oddělený sběr elektroodpadu, který je s účinností většiny ustanovení nového dílu osmého části čtvrté zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 7/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., ve znění pozdější předpisů, tj. dnem 13. srpna 2005, zaváděn do praxe.

Zajistit zpětný odběr elektrozařízení pocházejících z domácností, spadajících do tohoto dílu zákona o odpadech, mají podle § 37k odst. 1 zákona o odpadech výrobci elektrozařízení, definovaní v § 37g písm. e) téhož zákona, kteří mají zároveň, mimo jiné, i povinnost podat návrh na zápis do Seznamu výrobců elektrozařízení (ať již samostatně nebo prostřednictvím kolektivního systému), ve kterém uvádějí podrobnosti o zajištění systému (podrobnosti uvedeny ve vyhlášce č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi).

Z uvedeného je zřejmé, že klíčovými pojmy pro legislativního vymezení zpětného odběru elektrozařízení z domácností jsou pojmy výrobce, elektrozařízení, elektrozařízení pocházející z domácností a vztah působnosti § 38 a § 37k a § 37n zákona o odpadech v platném znění. Přestože elektrozařízení jsou uvedena jako výrobky, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru, obecně vymezená v § 38, je v odst. 3 § 38 navíc stanoveno, že na zpětný odběr elektrozařízení se vztahuje § 37n (s odkazem na § 37k). Toto ustanovení v podstatě znamená, že ačkoliv jsou elektrozařízení pocházející z domácností vyjmenována mezi výrobky, na které se vztahuje § 38 zákona o odpadech, je zpětný odběr elektrozařízení přednostně upraven § 37n (§ 37k) a podle § 38 je při jejich zpětném odběru postupováno pouze v případě, že není jinak stanoveno v § 37n a § 37k.

Elektrozařízením se podle § 37g písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), rozumí zařízení, jehož funkce závisí na elektrickém proudu nebo na elektromagnetickém poli nebo zařízení k výrobě, přenosu a měření elektrického proudu nebo elektromagnetického pole, které náleží do některé ze skupin uvedených v příloze č. 7 k tomuto zákonu a které je určeno pro použití při napětí nepřesahujícím 1000 V pro střídavý proud a 1500 V pro stejnosměrný proud, s výjimkou zařízení určených výlučně pro účely obrany státu. Elektrozařízení, spadající do nového dílu osmého části čtvrté zákona o odpadech jsou dále vymezena ustanovením § 37f odst. 1, který stanoví, že povinnosti zde stanovené se vztahují na výrobce, distributory a poslední prodejce elektrozařízení, která nejsou součástí jiného zařízení, na které se tento díl zákona nevztahuje. Co je míněno „součástí jiného zařízení“ je vysvětleno směrnicí 89/336/EHS (směrnice Rady z 3. května 1989 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se elektromagnetické kompatibility) a Oficiálním návodem pro implementaci této směrnice, které stanoví kritéria pro „konečný výrobek“ nebo „pevné zařízení“. Podle těchto pravidel zařízení, které je součástí jiného druhu zařízení, není považováno za konečný výrobek. Konečný výrobek je přístroj nebo jednotka zařízení, které má přímou funkci a je určeno konečnému uživateli. Přímá funkce je definována jako funkce, kterou konečný výrobek plní při použití specifikovaném výrobcem v návodu k použití pro konečného uživatele. Pevné zařízení pak je definováno jako kombinace zařízení, systémů, konečných výrobků a součástí, neurčené k uvedení na trh jako jednotlivé obchodní jednotky. Takové zařízení nespadá do působnosti směrnice 2002/96/ES.

Pojmy důležité pro zpětný odběr elektrozařízení jsou definovány v § 37g zákona o odpadech:

Elektrozařízením pocházejícím z domácností se podle § 37g písm. f) zákona o odpadech rozumí použité elektrozařízení pocházející z domácností nebo svým charakterem a množstvím jemu podobný elektroodpad od právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání.

Elektroodpadem je podle § 37g písm. b) zákona o odpadech elektrozařízení, které se stalo odpadem, včetně komponentů, konstrukčních dílů a spotřebních dílů, které v tom okamžiku jsou součástí věci.

Zpětným odběrem elektrozařízení se podle § 37g písm. g) zákona o odpadech rozumí odebírání použitých elektrozařízení (tj. výrobků) pocházejících z domácností od spotřebitelů bez nároku na úplatu na místě k tomu výrobcem určeném.

Odebírání použitých elektrozařízení nepocházejících z domácností od konečných uživatelů na místě k tomu výrobcem určeném je podle § 37g písm. h) zákona o odpadech odděleným sběrem elektroodpadu, tj. elektrozařízení, které se stalo odpadem.

V § 1 odst. 2 vyhlášky č. 237/2002 Sb., o podrobnostech způsobu provedení zpětného odběru některých výrobků, ve znění pozdějších předpisů, je definován „zpětný odběr“ jako odebírání použitých výrobků povinnými osobami od spotřebitelů bez nároku na úplatu za účelem jejich využití nebo odstranění.

Spotřebitelem se podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, rozumí fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. Ve výkladu tohoto ustanovení, který jsme si vyžádali od legislativního odboru Ministerstva průmyslu a obchodu, který je k výkladu zákona o ochraně spotřebitele kompetentní, se uvádí, že z definice pojmu „spotřebitel“ vyplývá, že rozhodujícím kritériem pro určení, zda určitý subjekt je či není spotřebitelem v konkrétním případě, je skutečnost, že výrobky nebo služby, které nakoupil, použije k jinému účelu, než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami (tj. např. pro použití těchto výrobků pro potřeby svých členů, zaměstnanců apod.). Pokud tedy podnikatelské subjekty nakupují výrobky, s nimiž dále nepodnikají, jsou spotřebiteli ve smyslu citovaného zákona. Z toho vyplývá, že pojem spotřebitel pro účely zákona o odpadech je širší než pojem fyzická osoba a že zahrnuje i tu část podnikajících fyzických osob a právnických osob, které se „chovají“ jako běžní spotřebitelé (nakupují elektrozařízení, aniž by s nimi dále podnikali).

Výrobcem je podle § 37g písm. e) cit. zákona rozuměn (ve smyslu směrnice) nejen samotný producent výrobku (elektrozařízení), ale i ten, kdo jej prodává nebo v rámci své podnikatelské činnosti dováží a uvádí na trh v ČR (ze zemí mimo EU), nebo tato elektrozařízení ze zemí EU v ČR uvádí na trh. Takto definovaný výrobce elektrozařízení je shodný s povinnou osobou ke zpětnému odběru podle § 38 odst. 3 zákona o odpadech. Je to ten, kdo uvede na spotřebitelský trh v České republice výrobek určený ke zpětnému odběru. Nelze ukládat povinnost výrobci, který vyrábí např. pouze na export nebo pro vlastní další výrobu (když na trh pro spotřebitele nic neuvede – nemá od spotřebitelů také co zpětně odebrat). Stejně nelze ukládat zákonem o odpadech, vzhledem k jeho teritoriální působnosti pro území ČR,  povinnosti zahraničním výrobcům, kteří v ČR nepodnikají. Problematika přeshraničního pohybu elektrozařízení mezi jednotlivými členskými státy souvisí s problematikou volného pohybu zboží a kapitálu v EU. Zboží může vstupovat z jedné členské země do druhé v zásadě bez překážek. Hovoří-li směrnice o „uvedení na trh“, rozumí se tím trh EU. Zákon o odpadech však má teritoriální působnost jen pro území ČR a z toho je nutno vycházet. Nelze zavazovat subjekty, které této působnosti zákona nepodléhají.

Kdo převezme zboží od dodavatele z jiného členského státu, který sám na území ČR nepodniká ( a tedy fakticky nemůže plnit povinnosti stanovené zákonem o odpadech), je povinen podle § 37j odst. 4 zákona o odpadech plnit povinnosti výrobce podle §37j..

Výrobce z jiného členského státu může dovézt na území ČR své výrobky též na základě smlouvy, aniž by zde musel mít organizační složku svého podniku nebo zakládal nebo spoluzakládal obchodní společnost podle našeho obchodního zákoníku a kromě dodání výrobků nemusí na území ČR vykonávat žádnou jinou podnikatelskou činnost. Pokud ale osoba z jiného členského státu bude na území ČR chtít provozovat činnost spadající pod náš živnostenský zákon, je povinna podle něj postupovat (ohlásit živnost atd.). Musí se též zapsat do

Partneři



Nahrávám...
Nahrávám...