14.9.3 Bezpečnost nanomateriálů v rámci ČR a EU
prof. RNDr. Pavel Danihelka
Jak již bylo konstatováno, nanotechnologie se v posledních letech řadí mezi nejdynamičtěji se rozvíjející odvětví a nanomateriály zasahují do stále více oblastí lidské činnosti. Tyto nové technologie s sebou nepřinášejí jen pozitivní stránky a ekonomický profit, ale také nové otázky a problémy. Jedním z nich je otázka, zda nanomateriály nevytvářejí nová nebezpečí pro lidské zdraví a pro životní prostředí a zda legislativa ochraňující zdraví pracovníků, spotřebitelů, obyvatel EU i celkově životní prostředí reagovala dostatečně na existenci širokého spektra nanomateriálů a na rostoucí množství, v němž jsou vyráběny a používány.
Protože se jedná o celoevropský problém, začala se mu věnovat Komise evropských společenství a byl proveden rozbor současné situace. Ve svém sdělení KOM(2004) 338 v konečném znění ze dne 12. května 2004 s názvem "Na cestě k evropské strategii pro nanotechnologie" Komise uvádí, že ruku v ruce s výzkumem a vývojem a technickým pokrokem musí jít vědecké prošetření a posouzení možných ohrožení zdraví ze strany nanotechnologií. "Integrovaný, bezpečný a zodpovědný přístup" se stal hlavním prvkem politiky EU v oblasti nanotechnologií. Sdělení KOM(2005) 243 v konečném znění ze dne 7. 6. 2005 s názvem "Nanověda a nanotechnologie: Akční plán pro Evropu 2005–2009" výslovně uvádí, že veškeré způsoby použití a aplikace nanotechnologií a souvisejících věd ("nanověd") musejí být v souladu s požadavky na vysokou úroveň ochrany veřejného zdraví, bezpečnosti, ochrany spotřebitelů a zaměstnanců a ochrany životního prostředí, kterou definuje Společenství. Komise proto oznámila regulační přezkum právních předpisů EU v příslušných odvětvích a po jeho provedení vydala dne 17. 6. 2008 Sdělení KOM(2008) 366, z něhož čerpá i tato podkapitola. Sdělení komise KOM(2008) 366 se týká nanomateriálů, které jsou již vyráběny a/nebo které již byly uvedeny na trh.
Vzhledem k tomu, že neexistují obecně přijaté definice a liší se například rozsahem velikostí ohraničujících oblast nanomateriálů, je termín "nanomateriály" používán tak, aby zahrnoval pojmy používané v běžné terminologii, jako jsou vyrobené nanomateriály s nanovelikostí nebo nanostrukturou. Sdělení se netýká nanomateriálů ani nanočástic, které vznikly přirozeným způsobem nebo neúmyslně, např. při spalování, při brzdných procesech nebo otěrem.
Celkové schéma managementu rizik nanomateriálů uvedené na obrázku do značné míry kopíruje klasickou chemickou bezpečnost, je však omezováno v použití nedostatkem relevantních informací nebo i absencí vhodných metod k analýze situace.
Ukazuje se však, že zásadním problémem se stává nedostatek dostatečně ověřených informací potřebných pro úplné provedení rozhodovacího a regulačního procesu a že stále ještě nelze považovat za dostatečné metody a techniky testování a měření.
Potenciální škodlivé účinky nanomateriálů závisejí, stejně jako u všech chemických látek, na dávkách, kterým jsou lidé a životní prostředí vystaveny. Experimentální data jsou obvykle generována s vysokými dávkami, identifikují se účinky a následně se určuje dávka, při které ještě nedochází k projevu nepříznivého účinku. Při nízkých dávkách vykazuje v těchto experimentech většina NM pouze nepatrné účinky.
Názory na to, zda jsou nanomateriály nebezpečné nebo představují riziko, se rozcházejí. Závisí zásadně na tom, zda jsou experimentální údaje považovány za reprezentativní pro reálné životní podmínky. Někteří považují experimenty s vysokými dávkami za normální způsob, jak identifikovat nebezpečnost, a jejich výsledky chápou jako známku potenciálních rizik. Jiní se domnívají, že pokusy s takto vysokými dávkami jsou nereálné a že podobné účinky by mohly být při daných dávkách pozorovány i u běžných nerizikových látek. Kritický faktor, který je předmětem řady metodologických diskusí, představuje také cesta a podmínky, za kterých jsou testovaná zvířata exponována nanomateriálům. Panuje však všeobecná shoda v tom, že nebezpečí a rizika se mezi nanomateriály významně liší a že některé z nich jsou nebezpečné a jiné ne.
Existuje jen málo epidemiologických dat hodnotících účinky nanomateriálů v reálných podmínkách. Těch několik dostupných studií, např. ve vztahu k uhlíkové černi, je považováno za nekonzistentní a neprůkazné. Některé nanomateriály, jako syntetický amorfní oxid křemičitý, jsou na trhu již dlouhou dobu, expozice se vyskytuje ve velké míře a dosud nebyly zaznamenány žádné významné nepříznivé účinky na zdraví ani životní prostředí. V současné době se však objevují nová použití a modifikované formy, se kterými nejsou žádné zkušenosti. Dokud nebudou k dispozici informace o potenciální nebezpečnosti různých forem a modifikací nanomateriálů, neměla by být data získaná pro konkrétní formu zevšeobecňována.
SCENIHR ve svých stanoviscích z let 2006, 2007 a 2009 uznal, že existuje možnost translokace nanočástic po jejich vstupu do organismu a že průchod nanočástic přes membrány může zvýšit nepříznivé účinky, například v rámci kardiovaskulárního systému nebo po průchodu hematoencefalitickou membránou.
Několik studií in-vivo na potkanech ukázalo, že některé nanomateriály mohou proniknout do těla a dostat se do určitých orgánů a tkání (např. do plic, jater, ledvin, srdce, reprodukčních orgánů, plodu, mozku, sleziny, kostry a měkkých tkání) různými cestami vstupu (např. inhalací se dostávají přes plicní epitel do krevního řečiště, do mozku přecházejí přes čichový nerv, po požití prostupují střevní epitel). Dosud nejsou dořešeny otázky týkající se bioakumulace nanomateriálů a jejich eliminace z buněk a orgánů.
Ve studiích na zvířatech byla za experimentálních podmínek s vysokými…
